† 09. 09. 2010 | kód autora:
fASSo 17.6.
Mravenci! Odporná, malá chamraď. Nenávidím je! A ty se mi divíš? Hned ti to všechno vyklopím.
Dneska jsem si naplánovaly výšlap na horu Mravencovku. ,,Je to jen kousek, hnedle za tímhle kopcem", povídala teta a máchla rukou kamsi za humna. Slunce svítilo, vedro bylo a my se těšily na polední piknik s obrovským rozhledem na okolní údolí.
S sebou jsme si tradičně vzaly sváču, deku, mobily, časáky a vyrazily jsme brzy po ránu, což u nás znamená okolo deváté.
Cesta byla fajn. Kolem šuměly koruny vysokých stromů, které se jakoby snažily dosáhnout až na oblohu. Ta byla šmolkově modrá a jen motýli se ji snažili přebít svými barevnými křídly.
Pod nohama nám skřípal štěrk a my měly dobrou náladu, snad proto jsem si začaly zpívat. Konečně se před námi objevil rozcestník s nápisem Pod Mravencovkou. Nemyslete si však, že jsme se začaly radovat. Místo toho se ozvalo smutné Ach a Och. Nahoru na kopec to totiž bylo dalších 10 km. Unaveně a tentokrát bez zpěvu jsme se odhodlaly pokračovat. Příjemná lesní asfaltka se změnila v úzkou stezičku plnou výmolů a kořenů. Naše šikovné nohy ji ovšem zvládaly bravurně, teda je do doby, kdy se za mnou ozval výkřik: ,,Néé, co to jééé?!" Bleskově jsem se otočila s přesvědčením, že Ew napadnul obrovský medvěd. Nikde se však nic nehýbalo, jen sestřenka poskakovala, jakoby tančila dupáka.
V tu chvíli jsem je spatřila!
Tisíce malých, rudých mravenců lezlo po jejich botách, už dokonce začali šplhat i na moje tenisky. ,,Ííí!" vydala jsem zoufalý výkřik a po chvíli se ke mně přidaly i ostatní, všicny napadeny těmito malými otravy. Mravenčí armáda nás chce zajmout a sníst!
Poskakování ani potřepávání na ně nijak nepůsobilo, lezli v klidu dál.
Rozběhly jsme se po cestičce nahoru. Těch malých potvor jsem se ale nezbavily, naopak. Zdálo se mi, že je jich čím dál tím víc. Přísahala bych, že v jednu chvíli jsem zahlédla, jak se na mě krvelačně šklebí.
Znovu jsem zaječela a najednou bylo ticho. Nikde se ani lísteček nepohnul, ani ptáček nezacvrlikal, jen my hlasitě oddechovaly. Mravenci zmizeli stejně rychle, jako se objevili. Jediným důkazem jejich přítomnosti byly malé, červené ranky na kůži.
Pohlédly jsem na sebe a vybuchly smíchy.
Co k tomu ještě dodat? Posvačily jsem, pokecaly a vydaly se na cestu dolů, tentokrát už poklidnou.
Už víš, proč je nenávidím?
Ne 18.6.
Představ si vzdálenost od Černého moře do Prahy. Tak takhle moc jsem se těšily na dnešní odpočinkové dopoledne. Chtěly jsme se válet, čučet na televizi, vzít si snídani do postele atd.
Jenomže nás teta místo toho přinutila jít do kostela.
Bylo sedm hodin ráno a my musely vstávat z vyhřátých postelí. V osm jsme pod přísným tetiným dohledem sedly na autobus a jely do nedalekého městečka na mši.
Vůbec se nám nechtělo. Značily to i utrápené výrazy v našich obličejích. Adélka dostala nápad, že se zdejchnem do nejbližší restaurace a tam že ty dvě hodiny přečkáme. Nápad to byl skvělý jenže teta myslela i na tuto možnost. Dala nás na starost stařičké paní Hlustvisihákové, naší sousedce. Ta nás málem za ruku dotáhla až před kostelní dveře. Chtě nechtě, musely jsem vstoupit dovnitř. Tam jsme nasadily roztomilé úsměvy, abychom neudělaly ostudu.
Obřadně jsme se pokřižovaly a usedly do lavic hned za varhanami.
Do začátku zbývalo patnáct minut. V tu chvíli vešel dovnitř varhaník a usedl před nás. Blýskly jsme po sobě šibalskými úsměvy. Každá z nás dostala ten stejný nápad...
Obřad začal a my připojily i svůj líbezný zpěv. V ,,sedících" chvilkách jsme se však nesoustředily a snažily se napodobovat varhaníkovy pohyby nohama. Celkem jsme se u toho bavily. S takovou zábavou to byla jiná a mše skončila brzy.
,,Dneska to ale uteklo, že děvčata?" obrátila se na nás venku paní Hlustvisiháková. Přikývly jsme, dalo nám ovšem velikou práci udržet vážné tváře. Cesta zpět proběhla zajímavě. Paní Hlustvisiháková s námi chtěla probírat dnešní kázání a my se snažily předstírat že posloucháme. Chvílemi to bylo opravdu těžké.
Po příjezdu nás čekala odměna za dopolední utrpení. Teta upekla kuře podle Livie Klausové.
Bylo vynikající. Odpoledne bylo tak krásně, že jsme nevydržely sedět vevnitř a vydaly se na průzkum okolních křovin. Co chvíli jsme našly nějaký poklad, takže domů jsme se vracely s košíkem plným rozličných předmětů. Byl tam rozbitý telefon, ohořelý papír, prázdná láhev od Martini a mnoho dalšího. Jenže jak zamaskovat náš příchod, aby nám teta kořist nezabavila? S nápadem přišla tentokrát Maňka. Všechny jsme souhlasily a vydaly se na bojovou operaci s názvem Au!
Ada byla na řadě jako první. Vběhla do kuchyně, kde teta uklízela a začala křičet, že ji něco píchlo do ukazováčku. Nedala se utišit a tak teta rozhodla, že jí prst zaváže. Otočila se ke skříni s obvazy a v ten okamžik jsme vyběhly po schodech nahoru do pokoje. Naše dupání přehlušil Adélčin křik. Košík i s věcmi jsme schovaly pod postel a vylezly z okna na vysokou jabloň, po níž jsme se spustily dolů. Ada si nechala prst ovázat a vyběhla ven za námi.
Ještě pár hodin jsme couraly venku a domů se vrátily až po západu slunce. Snědly jsme večeři, umyly se a zalezly do postelí, ve kterých jsme po celodenní námaze rychle usnuly.
† 09. 09. 2010 | kód autora:
fAS Čtyři roční období. Všichni je prožíváme jinak. Někdo upřednostňuje Léto, jiný zase Zimu. A někteří, mezi něž se řadím i já, milují všechny. Horko, mlha, deštivo, ať třeba trakaře padají, mě to nevadí. Naučila jsme se vidět krásu ve všech záhybech rozložitého roucha Přírody.A rozhodla jsme se je pro Vás popsat tak, jak je vidím já.
Jaro
Jaro, to je čas radosti a krásy. Rok je ještě v plenkách a příroda se probouzí z dlouhého zimního spánku. Ptáci začínají štěbetat už v brzkém ránu a svým zpěvem doprovázejí slunce na cestě oblohou. Zazelená se les i louka, všichni živočichové se chtějí ujisti, že jejich přátelé přežili tu krutou hrůzovládu paní Zimy.
Štěbetání, broukání a švitoření se ozývá ze všech koutů. I ten mrtvý kámen jakoby se probudil a chce se pochlubit, že je pořád tady, mezi námi.
Není nad procházku vonícím lesem, když se slunce usmívá a nabízí nám svoje paprsky. Na nebi není ani mráček, šmolková modř se malíři vylila na oblohu a jen motýlci se ji snaží přebít svými barevnými křídly. Jaro je zkrátka tu, zima už odešla a my ji potkáme až za rok.
Léto
Léto je plné volného času k odpočinku. Voda v rybnících a jezerech je teplá a láká ke svlažení v parných dnech. Na hladině se zrcadlí paprsky slunce, které hřeje, co mu síly stačí, aby stihlo opálit všechna ta těla rozpláclá na plážích a obarvit ovoce zářivou paletou barev.
Zvěř i lidé polehávají a podřimují. Jen vánek si lehce pohrává se zlatými klasy obilných polí.
Když se však horký den blíží ke konci a slunce zapadá v rudozlaté obláčky a na loukách se rozezní cvrkání cvrčků, svádí to k zalehnutí do trávy a pozorování pomalu se stmívající oblohy. Za teplých letních večerů, kdy nám hvězdy září nad hlavou a nebe je jako tmavé sukno, je ten pravý čas na prozkoumání vzdálených galaxií.
Vlahý dech přírody už ale zvolna upozorňuje na příchod Podzimu.
Podzim
Prvními příznaky toho, že kralování Jara skončilo, jsou tmavé mraky honící se po oboze jako stádo zdivočelých mustangů, a studené kapky deště, jež zmáčejí už tak rozbředlou zem. Spolu s těmito nebeskými slzami se snáší na matičku Zemi i barevné listí. Stromy se pomalu a nechtěně zbavují svého duhového šatstva, které halilo jejich těla celý rok. Ani plody se nezdrží déle. Lidé rádi očesávají ta rudá jablka, žlutavé hrušky a tvrdé ořechy.
Chladný severák zpívá svou smutnou píseň nad opuštěnými loukami a pooranými poli. V povětří se třepotá černý drak, který komusi uletěl a teď se snaží prorazit oblaka na nebesou.
A život už zahalil obal chladu a mrazu.
Zima
Bílo. To je vše, co vidím, když se podívám z okna. Sníh pokryl okolí jako těžká peřina. Třpytí se a září, když ho lechtají slabé sluneční paprsky.
Holé větve a severní vítr rozjíždí párty s ledem. Meluzína zpívá z plných plic a profoukává komíny. Děti, pečlivě zachumlané starostlivými rodiči do pletených čepic, šál a rukavic, si užívají zimních radovánek. Pevně uplácané koule létají tam a sem. Obrovský pan Sněhulák vyrostl před domem. Kamínkové oči, nos, ústa a rudý cylindr na hlavě. Smích se vznáší nad zasněženými pláněmi a mísí se s veselým cinkotem vánočních zvonků.
Teď už jsou ale všichni v teple doma, svíčky dárky a dokonalá rodina. Za zataženými závěsy se z temné oblohy polehoučku snáší sněhové vločky a lehký vánek nese do nebe tiše šeptaná vánoční přání...
Jak můžete vidět, či spíše jak můžete číst, každé období je jiné. Netrvají dlouho a dohromady tvoří rok, během něhož se stane mnoho věcí. Nemusíme utírat slzy, jež nám smáčejí tváře, když starý rok končí. Vždyť se právě rodí další, svěží a lepší než ten předchozí. A určitě nám přinese spoustu nových zážitků, které můžeme zařadit do velkého alba života, do alba našich vzpomínek...
† 09. 09. 2010 | kód autora:
fASNenapadá mě, jak bych tenhle článek měla napsat, totiž je to jen takové stručné oznámení, že jsem se dala do blogování.Nejspíše to bude kraťoulinký článek.Ale teď k tomu, co zde budu uveřejňovat, budou to zejména mé slohové útvary a básničky, které si ve svém volném čase vymýšlím.Se spoustou z nich jsem byla už na lec které češtinářské soutěži, takže tento blog, bude sloužit vlastně jako takový archiv mých dílek.Doufám, že se Vám budou líbit a budete psát komentáře, ať v nich bude kritika nebo pochvala.
Rozhodně bych chtěla upozornit, že takové ty komentáře ve stylu "Hlasuj pro mě tu a tady za diplomek" vážně neberu, prostě je bezohledně smažu.Nechápu tenhle trend blogů, prostě tak.Taky bych chtěla upozornit, že je zakázáno, kopírovat z mých stránek, protože je to MOJE tvorba, vztahují se na to autorská práva!Kdyby Vám někdo kradl tvorbu, taky byste nešíleli štěstím.Doufám, že tyto upozornění budete respektovat.
Takže snad se Vám budou má díla líbit a také snad budete aspoň trochu komentovat, popří. hlasovat v anketách.Vaše Lia
Copyright © 2008-2012 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.
